Potřeba sdílet

Tento skromný blog je místem, které vzniklo z prostého důvodu. Pro sdílení všeho přirozeného a krásného, pro odpočinek, pro uvědomění si hmotných i nehmotných skutečností, nalezení klidu a útěchy.

Tak, jak se toto místo pro vyjadřování pocitů stalo důležitým, tak se po sléze na něho skoro zapomnělo. Jakoby ho duše najednou přestala tak potřebovat. Stala se totiž mnohem spokojenější, vyrovnanější a začala sdílet svou radost s milovanými okolo. Projevit své city před živými bytostmi, umění komunikovat, umění podlehnout něžnostem světa a vžít se do pocitu druhých. To je jeden z velkých darů, které duše dostala.
Na tohle místo se zapomnělo jen skoro...

Duše má opět potřebu sdílet. Tentokrát avšak nehledá útěchu, nýbrž chce sdílet radost z krásy, přirozenosti i ušlechtilosti našeho okolí - přírody a duší v ní. Potřebu si zas a zas připomenout srdcehřejivé zážitky, poukázat na místa, kde něžné bytosti mohou naleznout radost a mír, smát se a vnímat všemi smysly. V tomto případě dávat a přijímat nic nestojí.

Od vydání posledního článku uplynula opravdu dlouhá doba. Tato doba však byla velmi důležitá pro seberozvoj, uvědomění si vlastních předností a hlavně umění si jich vážit. Mít takzvaně sám sebe. Navíc se duše začala naplňovat láskou, opravdovým přátelstvím a zážitky. Je toho tolik ke sdílení a velké nadšení k tomu. Nechť se vám tu líbí.

Alba se naplnila spoustou fotografií. Zde jsou ty nejoblíbenější z uplynulého jara, léta i podzimu.

léto je nejradostnějším obdobím roku

Moje jaro I.

Jaro je mi naprosto nejmilejším obdobím v roce a už jako dítě jsem se na něho vždy těšila ze všech ročních období nejvíce. Tento rok jsem se těšila o to víc, protože jsem se nemohla dočkat, až po té nešťastně dlouhé zimě vyrazím ven jen tak v lehkém svetříku a budu moci přes hledáček foťáku vyfotit všechno jarní tak, jak to vidím já. Při takových procházkách se prostě nemůžu přestat usmívat, svěží vzduch, modrá obloha s bílými mraky, všude tolik svěží zeleně a hlavně hřející sluníčko a ty úžasné jarní květy, jichž jsem se nemohla dočkat, to vše mi tak moc dokáže zpříjemnit den, že je těžké se vůbec vrátit domů. 

Článek jsem pojmenovala takhle proto, že bych vám ráda ukázala to, jak vnímám jaro já, jak ho prožívám a co mi přináší. Doufám, že se mi to skrze mé fotografie podaří a předám vám aspoň špetku té energie, kterou mi tohle kouzelné období přináší.

Protože jsem nasbírala už dost obrázků z různých míst, roztřídila bych fotografie tak, aby se k sobě místem pořízení hodily co nejvíce. Dnes bych se tedy ráda věnovala lesům, lesnímu potoku a jejich rostlinám.

První obrázky jsou z podhůří Orlických hor, kam jezdím za babičkou a dědou. Počasí mé procházce zase tak moc nepřálo, byla totiž docela zima, ale při přeskakování potoka a neustálé klekání a vstávání do koberců sasanek hajních mě zahřálo.

blatouch bahenní

prvosenka vyšší 

Sasanek bylo všude spoustu, jen mě mrzí, že na mě bledule se svými květy nepočkaly.

Narazila jsem na můj oblíbený plicník lékařský. Udělal mi radost, protože jsem ho zatím fotila pouze v zahradě a to pro mě nemá zdaleka takový význam jako právě v lese. Narazila jsem také na podbílek šupinatý, který jsem viděla poprvé v životě. Zaujala mě jeho mohutnost a popravdě se mi rostlina moc nelíbí. Možná proto, že je to parazitický druh?

Sasanku jsem se snažila trochu přikrášlit v editoru a myslím, že se to docela povedlo.

Orsej jarní je sice obyčejný a velice častý, ale mám ho ráda především pro jeho sympatický vzhled připomínající slunce, cítím z něho totiž jistou radost. Neumím si bez něho jaro představit.

Na tuhle spoustu dymnivek dutých jsem narazila v parku kousek od břehu Labe v Pardubicích - byla jsem opravdu mile potěšena.

A to byl poslední obrázek z prvního dílu. Příště bych vám ráda ukázala fotky z okrajů světlých lesů a polí, kde jsem taktéž strávila jedno příjemné odpoledne.

La Alhambra

Konečně nadešel čas na to, abych s vámi, špetkou mých drahých čtenářů, co mám, sdílela tento úžasný zážitek, na který rozhodně nikdy nezapomenu a v živé paměti ho budu mít ještě opravdu hodně dlouho.

Alhambru, vážený skvost Andalusie, ten nejvelkolepější monument španělské Granady, jsem měla možnost navštívit tento rok v rámci odborné stáže do Španělska, kde jsem pobyla celých čtrnáct dní. Poznala jsem toho spoustu, avšak vzpomínka na Alhambru je pro mě tím nejvzácnějším, co jsem si mohla s sebou odvést.

v pozadí pohoří Sierra Nevada

Zprvu bych vám ráda trochu odtajnila historii Alhambry, abyste pochopili zdejší architekturu. Alhambra znamená v arabštině něco jako Rudý hrad. Byli to totiž právě Maurové, kdo začal již ve 13. století stavět Alhambru jakožto své sídlo. V té době byla Alhambra zevnitř zdobená arabeskami a zlatem, oplývala tedy velkou okázalostí. Když v roce 1492 křesťané konečně převzali vládu nad Granadou, maurskou architekturu, především vnitřní zdobení, naprosto zničili a začali Alhambru přestavovat v lehčím a jednodušším duchu. Karel V., následně Filip V. Pobývali zde i známí Ferdinand Aragonský a Isabela kastilská, která právě zde dala Kryštofu Kolumbovi svolení, aby vyplul se svými loděmi na cestu do Nového světa. V dnešní době patří na seznam světového dědictví
UNESCO.

Architekturu této stavby a i Alhambru jako takovou tedy velmi poznamenal boj Maurů a křesťanů o Granadu. Ale právě toto činí Alhambru zajímavou, nevšední a tolik vzácnou. Chvílemi jsem byla opravdu unesená, zejména v síních a nádvořích maurského vlivu, kde každý sloup a strop je hustě zdobený. Křesťanské stavby mě zkrátka zdaleka tak nezaujaly jako ty maurské.

pohled na Granadu - starou část Albayzin z vršku Alhambry

Alhambrou jakožto komplexem staveb protékají drobné potůčky, které zavlažují a osvěžují nádvoří. Komplex krášlí i naprosto úžasná čistá upravená letní sídla se zahradami - Generalife. Zejména tady jsem byla opravdu nadšená. Svítilo sluníčko, byla modrá obloha, záhony byly plné macešek. S foťákem jsem procházela pod naprosto přesně střiženými oblouky živých plotů z cypřišů, s každým dalších schodem teras byl pohled na Alhambru a celou Granada víc a víc dech beroucí. Jediné, co mi v tyto momenty scházelo byly růže, které bohužel v únoru ani ve Španělsku nekvetou, a více času, třeba jen na to si sednout na lavičku a rozhlížet se.

Tímto pohledem bych své povídání o tomhle úžasném zážitku zakončila. Doufám, že jste z fotek aspoň trochu přišli na to, jak velkolepé toto místo je. Opravdu stojí za návštěvu. Já jsem přesvědčená o tom, že se sem ještě jednou podívám a užiji si to o to víc!

Jak si nechat srdce hřát

Po dlouhém měsíci se vracím na místo, kde ráda sdílím své radosti, a obracím se na něj tehdy, když cítím opravdovou potřebu napsat pár řádků za cílem toho, abych buď zahnala špatné nebo podpořila dobré myšlenky, které dělají dny lepšími a barevnějšími.

Čas od vydání posledního článku tedy výrazně pokročil a s ním přišlo i několik naprosto báječných chvilek, jež spolehlivě pohladily bolavou duši, dodaly energii a odvahu do dalších dnů s vědomím, že i ty budou povedené. Čtrnáct dní ve španělské Granadě, pár setkání a objetí s přáteli, výměna několika upřímných úsměvů s milými lidmi, to vše je důvodem k úsměvu.

A když se konečně dočkáte vytouženého jara, vyrazíte do přírody, kde ucítíte vůni půdy a čerstvý jarní vzduch, zahlédnete první květy, necháte své tváře hřát jemnými slunečními paprsky, tak budete na správné cestě, jak si zmiňovaný úsměv udržet a působit díky němu jistěji, odhodlaněji... a to stojí za to, protože cokoli za den uděláte, vám půjde lépe, a i obtížnější situace budete brát s trochou nadhledu.

Moc bych si přála, aby mé fotografie, jež byly foceny s radostí z aktivity, se vám líbily a v ještě lepším případě aspoň trochu ukázaly, na koho či na co se máte obrátit, až vám nebude úplně nejlépe.

Já z nich mám obrovskou radost, konečně se příroda probouzí a já můžu vyjít s foťákem ven... Zima pro mě totiž byla opravdu dlouhým ničím nezajímavým obdobím a já to jaro už zkrátka potřebovala. 

Avšak dále se už podívejte sami.

jaterník podléška (trojlaločný) - Hepatica nobilis

sněženka podsněžník - Galanthus nivalis

 

violka vonná - Viola odorata

 

podběl lékařský - Tussilago farfara

hluchavka nachová - Lamium purpureum

babočka kopřivová mě doprovázela až do půli cesty

sedmikráska chudobka - Bellis perennis