Protože sluníčko v tomto období už moc hřát nebude, tak se dneska aspoň v myšlenkách přeneseme do jednoho týdne z letních prázdnin, které jsem strávila v našich krásných Krkonoších. Doufám, že vás článek s letními fotkami zahřeje a bude se vám líbit.
V Krkonoších byl snad aspoň jednou každý a to zejména my Východočeši, kteří je mají docela blízko. Však to jsou naše největší hory, ty se musí vidět! Moji prarodiče tady znají každý kout a nachodili tu se svými dětmi několik stovek kilometrů. Jenže přeci jen už jim není čtyřicet, a tak si řekli, že se sem chtějí ještě jednou za život podívat. Já jsem se hnedka nabídla, že bych jela taky, protože výlety s nimi jsou vždycky ty nejlepší, horské přírody si nesmírně vážím a chtěla jsem si zase něco vyfotit do mého herbáře. Skoro vše se povedlo na výbornou!
Ubytováni jsme byli v jedné horské chatě v Peci pod Sněžkou. Jelikož jsme byli v nadmořské výšce okolo jednoho tisíce, měli jsme úchvatný výhled na samotnou Sněžku a vlastně celé panoráma. Každý den jsme doufali, aby nepřišly mraky a všechno nezkazily, což se na horách může stát z minuty na minutu. Vycházelo to jak kdy samozřejmě. Prvním cílem byla Sněžka.
bod 1602 m přímo nad kvítkem kakostu bahenního
Kvůli prarodičům jsme se nahoru nechali vyvést lanovkou a dolů jsme statečně šli pěšky až do Pece a to cestou přes známou Luční boudu. Viditelnost byla docela malá, ale na zážitku to neubíralo.
pohled ze Sněžky
na jejím vrcholu se objektiv mého fotoaparátu nechal zlákat tímto krasavcem - zlatobýl celík
Cestou na Luční boudu jsem vyfotila několik pro mě nových rostlin. Radost jsem měla obrovskou, hlavně když jsem narazila na chráněné druhy. Chvílemi jsme totiž procházeli i prvním stupněm Krkonošského národního parku.
Luční bouda
oměj šalamounek
mák Sendtnerův
kýchavice Lobelova - jedovatá kráska považovaná za drogu
Klesáním se viditelnost o dost zlepšovala, nakonec i svítilo sluníčko a hned jsme měli více energie na druhou polovinu túry. Všude kvetlo tolik rostlin, což pro mě znamenalo další důvod k úsměvu.
pcháč různolistý tady rostl opravdu hojně
věsenka nachová
mléčivec alpský - jeho listy se dají prý použít do salátu
jestřábník oranžový
turan ostrý
světlík lékařský
Mimo Sněžku jsme byli i na Černé hoře a Zlatém návrší. Tam nám počasí bohužel opravdu nepřálo, přes mlhu nebylo ani na tři metry před sebe vidět, a tak jsme přišli asi o ten nejlepší výhled z celých Krkonoš. Byla to škoda, ale aspoň jsme poctivě vyšly až na vrcholek a na pár minut se zastavili před pomníkem dvou českých lyžařských závodníků, kteří se tu na Velikonoce v roce 1913 kvůli náhlé sněhové bouři ztratili a vysílení pod hromadou sněhu zahynuli. I zde jsem mimo jiné vyfotila pár dalších rostlin.
pcháče různolisté i přes kapky mlhy stály hrdě a vzpřímeně
prha arnika
hořce tolitovité, které jsou ve znaku KRNAPu, na mě se svými tmavě modrými květy bohužel nepočkaly
Zlatým návrším jsme ukončili naše putování po Krkonoších. Odškrtli jsme si tím tedy jeden prázdninový cíl a já jsem nesmírně ráda, že jsem tady byla...že jsem tady byla s a pro prarodiče. Na příští rok jsme si slíbili na mé přání jarní Bílé Karpaty. Už aby bylo jaro!
A co vy, jak se vám líbí Krkonoše?
Přeij pohodovou neděli.
Tenhle článek už jsem viděla, ale nevím, proč jsem nenapsala komentář.
OdpovědětVymazatV Krkonoších jsem byla na svatební cestě, ale v zimě a k tomu tak dávno, že mi to připadá jako v minulém životě. Pak jsem byla před několika roky u Huťského potoka, jinak asi ne nebo jsem to zapomněla.
Tvoje fotky jsou nádherné, Martinko, úžasné výhledy a krásné kytičky. Většinu z nich mám na fotkách taky, ale najde se pár, které vůbec neznám. Jsem ráda, že k tobě můžu chodit pro rozumy. ;-)